Režisér a kameraman Marek Tichý točíval nekonfliktní a příjemné příběhy, přispíval do Toulavé kamery, jako hlavní kameraman se osm let podílel na seriálu Ordinace v růžové zahradě, točil Doktory z Počátků, režíroval dětské Zprávičky, vyráběl cestopisný seriál Cyklotrasy (pro bikery)… Pak ale jeho dcerka přešla z prvního stupně základní školy na druhý a nastaly problémy, které ho přiměly, aby se podíval i na situaci současného školství.

Do třídy jeho dcerky totiž nastoupil i chlapec s poruchou autistického spektra. M. Tichý konstatuje, že mezi projevy jeho postižení patřila agresivita slovní – a bohužel i fyzická. Vzpomíná, že jeho dcerka napětí ve třídě nezvládala a začala mít sama psychosomatické projevy. Ředitelka školy prý problémy bagatelizovala, M. Tichý říká, že naopak vinu za problémy děvčete hledala v rodině. Když pro dcerku opakovaně jela do školy sanitka, protože omdlévala, rozhodli se rodiče najít jinou školu. A otec tvrdí, že problémy jsou pryč, že dcera zase patří mezi nejlepší ve třídě a že se do školy i těší.

Spousta dalších dětí, možná méně citlivých, ve třídě zůstalo, spousta dalších dětí denně chodí do školy s žáky, kteří mají kvůli svému postižení problematické chování a nutně na sebe strhávají pozornost učitele. M. Tichý se tedy začal ptát těch, kterých se změny bezprostředně týkají – učitelů škol speciálních, učitelů škol běžných a taky rodičů. Tak začal vznikat jednak seriál spotů a jednak shromažďuje materiál na dokument, který by měl být všechno jiné než bezkonfliktní a pohodový.

Limity inkluzivního trendu
„Zatím to je webový projekt, nepodařilo se mi doposud domluvit s žádnou z televizí na jeho odvysílání. Tak jsem to postupně točil ‚na vlastní triko‘, za své. Mám natočené hodiny rozhovorů a reportáží, už teď je jasné, že do výsledného formátu se všechno nevejde, ale to tak běžně bývá. Přesto věřím, že se podaří najít televizi, která dokument odvysílá. Je to důležité téma, které by diváky určitě zajímalo,“ říká M. Tichý. „Oslovil jsem zatím jako první Českou televizi, která je zaměřena na veřejnoprávní službu, což představuje objektivní a nestranné informování i o tom, co se odehrává ve školách. Ukázalo se, že lidé v ČT mají na společné vzdělávání jiný názor než skupina odborníků, se kterými spolupracuji. Setkal jsem se tam s názorem, že změna legislativy přinesla úžasné možnosti, že společné vzdělávání je správná a fungující idea. A pokud to někde nefunguje, pak je to proto, že to učitelé neumějí.

Víte, já pochopitelně nejsem proti společnému vzdělávání dětí s postižením a bez něho, ale podle mého ukázal inkluzivní trend limity, jejichž překročení znamená poškození nejlepšího zájmu dětí z obou skupin. Zjistil jsem, že lidé z televize, se kterými jsem jednal, jsou přesvědčeni, že můj pohled neodpovídá realitě, že jejich názor je správný. A jezdí natáčet do školy v Kunraticích, kde je osvícený ředitel Vít Beran, který se zařazování dětí s postižením věnuje od začátku 90. let, podařilo se mu velmi dobře personálně svoji školu obsadit a kromě toho je výborný v získávání nejrůznějších grantů. Sám mi ale potvrdil, že z peněz ze státního rozpočtu by současné aktivity nebyl schopen financovat. Vyplývá z toho, že škola takto výborně funguje díky podmínkám, které ale neodpovídají běžnému standardu, díky nesystémovému řešení.“

M. Tichý vysvětluje, že se postupně podle možností setkává zejména s odborníky ze speciálního školství, jsou to podle něho zajímaví a moudří lidé. „Byla by škoda, kdyby jejich názory a myšlenky zapadly. Proto jsem se rozhodl zveřejnit na webu postizeniinkluzi.cz formou krátkých spotů vždycky jen pár vět, ve kterých zachycuji to, co mi během natáčení řekli.“ K tomu na dokreslení přidává vždy pár dalších napsaných vět některé z učitelek těchto dětí nebo jejich rodičů. Doposud je takto zveřejněno dvacet spotů, asi budou přibývat i další. „Musím se ale věnovat i jiné práci, než je projekt ‚Postiženi inkluzí‘, člověk taky musí z něčeho žít, že,“ konstatuje. A dodává, že se mu kromě toho z podzimního času nahromadila spousta materiálu, hodiny záznamů, které bude nutné zpracovat.

První série krátkých spotů, výkřiků, sloganů, je jedno, jak to chceme nazývat, je sice uzavřená, ale počítá s další takovou sérií. „Nevím, kolik jich bude, není vyloučeno, že to dotáhnu do stovky, beru to jako reklamní kampaň svého druhu. Chci na spoty navázat dokumentárními minibloky, ve kterých by byla širší vyjádření i vstupy z jednotlivých škol, běžných i speciálních, ale i z rodin, ve kterých vyrůstají děti s postižením,“ plánuje M. Tichý.



Zatím točí malé dějiny
Když se začal tématem zabývat, netušil, kam ho to dovede. Zprvu to byly osobní příběhy jednotlivců, v dokumentárním filmu se tomu říká „malé dějiny“. Ty jsou často dramatické a pro dokumentaristu velmi zajímavé. Jejich prostřednictvím se dostal ale k „velkým dějinám“, tedy k otázkám, proč, kdo, jak. „A odpovědi na tyto otázky nejsou leckdy úplně jasné. Člověk se najednou dostane mezi lidi ve vyšší politice a napadá ho, zda je za tím záměr někoho konkrétního, nebo jde jen o souhru náhod, která prostě zarezonovala v příhodné době, která svědčí různým levicovým ideologiím. Možná tlak na oblast společného vzdělávání souvisí s prudkým rozvojem neziskových organizací. Přiznávám, odpovědi na tyto otázky ještě nemám, k tomu mě čekají ještě týdny a týdny práce a ptaní se a zkoumání,“ vysvětluje M. Tichý.

Oblast školství podle něho zajímá (když to hodně zjednodušíme) dvě skupiny lidí. Rodiče a učitele. Ostatním je to prý v podstatě jedno. „Navíc mají málo možností dozvědět se, jak to vlastně ve škole vypadá, jaké se tam řeší problémy. Když už se do novin nebo televize dostane nějaké školské téma, tak se dozvědí, že učitelé jsou zkostnatělí a odmítají pokrok, nevyužívají moderní metody, všichni v okolních státech jsou na tom líp a jediné, co chtějí, je víc peněz. Je jedno, že to je zkreslený pohled, vytváří se tak negativní obraz českého školství. A když se mluví o inkluzi, tak je to nadšení a skvělé a radostné,“ ironizuje M. Tichý.

„Chtěl bych dokumentem, který připravuji, ukázat lidem, kteří se o školství zas až tolik nezajímají, co inkluzivní trend přinesl základnímu školství, co se ve školách odehrává, jaké jsou její přínosy, ale taky jaké se objevily problémy. Nechci informovat jen o katastrofách, které změna v konkrétních příbězích přinesla, chci ukázat na možná pozitivní východiska, pro která se rodiče dětí s postižením rozhodli,“ říká režisér s tím, že se rozhodně nestaví proti inkluzi pro děti, kterým toto řešení pomůže. To je ale podle něho potřeba posuzovat velmi individuálně.



Kdybych věděla, jak rozkvete
Po sadě rozhovorů s různými odborníky, speciálními pedagogy i pedagogy běžných škol začal natáčet rozhovory s maminkami. A z nich podle jeho názoru vyplynulo, že byla vytvořena falešná iluze, že pokud se zařadí děti s mentálním postižením (protože o ty zejména v trendu společného vzdělávání jde) do běžné školy, zázračně se „uzdraví“, jeho spolužáci ho svým příkladem „vytáhnou nahoru“.

„Problém je v tom, že v praxi to u dětí se skutečným mentálním postižením nefunguje. Tyto děti se v běžné škole často trápí, mají problém najít si kamarády, začínají zlobit, což může být jejich forma volání o pomoc. To ale přináší jak pro učitele, tak pro ostatní děti spoustu komplikací,“ poznamenává M. Tichý. „Navíc vzpomeňme na nedávnou dobu, kdy se zdvihla masivní kampaň proti speciálnímu školství orientovanému hlavně na děti s lehkým mentálním postižením, že by bylo nejlepší tyto školy zrušit, rodičům se vtloukalo do hlavy, že běžná škola je pro jejich děti tím nejlepším vzdělávacím prostředím. Že vzdělávání ve speciální škole je méněhodnotné, že by v ní dítě zakrňovalo. To byla nejdřív aktivita několika silně proinkluzivních jednotlivců, kteří se prosadili tu v neziskovém sektoru, tu obsadili důležitá místa na ministerstvech, stali se z nich různí poradci a členové pracovních komisí. A svým aktivistickým vystupováním prosazovali své politické názory, kterými ve standardním politickém boji neuspěli.“

I kvůli atmosféře, která se vytvořila, leckdy podle jeho zkušeností trvá dlouho, než se rodiče v případě, že má jejich dítě s LMP v běžné škole i velké problémy, rozhodnou o přeřazení svého dítěte do speciální školy požádat. A pak mu maminky říkaly – kdybych věděla, jak dítě rozkvete, zvolila bych toto řešení okamžitě.

„Inkluzivní trend pro mě nezačíná rokem 2016, kdy byly novelizovány školský zákon a vyhláška o speciálním vzdělávání. Kořeny této změny sahají do doby starší, kdy se za zeleného ministra Ondřeje Lišky (12/2007 – 5/2009, pozn. red.) stala náměstkyní Klára Laurenčíková, která současnému pojetí v podstatě otevřela dveře. Směrování k inkluzi je tedy dlouhodobější proces, který vyústil v zásadní změny v roce 2016,“ myslí si M. Tichý. Dlužno poznamenat, že právě do této doby spadá i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H., který odsoudil Českou republiku s tím, že zařazením skupiny ostravských Romů do dřívější zvláštní školy je diskriminovala. A s tímto rozsudkem mávají aktivisti při každé příležitosti i v situacích se samotným rozsudkem zdaleka nesouvisejících.



Potřeba průvodce
Problém celého projektu „Postiženi inkluzí“ může být v tom, že se M. Tichý zatím bavil pouze s kritiky současné podoby společného vzdělávání. „Ještě jsem zdaleka netočil se všemi lidmi, kteří by se mohli k tomuto problému vyjádřit. I tak – zmíněný ředitel V. Beran je člověk, kterého rozhodně není možné označit za kritika inkluze, ačkoliv je jistě schopen realistického náhledu. Co se týká samotných aktivistů a ‚tváří‘ inkluze (Laurenčíková, Šimáček, Valachová, Štech, Zapletalová), není vyloučeno, že některé oslovím. Problém je, že někteří jsou v této věci fanatičtí a s fanatiky je těžké diskutovat. Já si navíc ale nekladu za cíl natočit veřejnoprávní dokument, kde by zaznívaly hlasy v celé škále názorů, chci přinést kritický pohled na proces inkluze u nás. Za autory inkluze u nás hovoří hlavně jejich činy, měli možnost svoji ideu uskutečnit, měli spoustu příležitostí o ní mluvit a obhajovat ji. Přiznávám, že slyšet názory rodičů postižených dětí i dětí zdravých je pro mě podstatně zajímavější. Nebránil bych se tomu, abych se stal součástí aktivity, která by vedla k revizi současné podoby a podmínek společného vzdělávání,“ poznamenává režisér.

M. Tichý je laik a nijak to neskrývá. Nicméně ze své pozice otce dítěte, které mělo s inkludovaným spolužákem velmi špatnou zkušenost, tvrdí, že změny, které by byly potřeba, probíhají velmi pomalu. „Můj názor je radikální – řadu dětí současný systém zničí. Ne všechny, některé jím naštěstí projdou nedotčeny. Ale někteří žáci z celé jedné generace budou inkluzí postiženi. Chápu, že pravidla legislativních změn jsou těžkopádná a že ministerstvo školství se jimi řídit musí, že nemá jednoduchou pozici, čelí velkým tlakům, neziskovky si stěžují v Evropě. Cením si jeho snahy, myslím, že současný ministr je jako první po dlouhé době skutečně na straně učitelů. Je pochopitelné, že každý účastník tohoto procesu – psycholog, speciální pedagog, běžný pedagog, rodič – vidí problémy někde jinde.

Pro mě bylo velmi cenné setkání s maminkou holčičky s autismem, která se přiklonila k názoru, že stát selhává v podpoře rodin s postiženým dítětem. Už v porodnici, v prvních letech života s postiženým dítětem by měla být rodičům poskytnuta široká péče od specialistů, tak to konečně podle informací od předsedy ASP M. Odehnala funguje ve Spojených státech. Měli by dostat průvodce, který by jim nejdříve pomohl vyrovnat se s nastalou situací a pak je seznámil s reálnými možnostmi vzdělávání takového dítěte. A pokud se rozhodnou pro základní školu, měl by ji takový průvodce připravit na to, že do ní během třeba dvou let dítě s postižením nastoupí, a probrat možné metody a prostředky práce s takovým žákem i s jeho budoucími učiteli. Škola by měla čas se na vzdělávání dítěte s postižením připravit a mohla by na to připravit i další rodiče. Dnes taková systémová pomoc schází, její některé části přebírají neziskovky, které neprosazují politické cíle, ale přímo pomáhají dětem a rodičům. Jejich potřebnost je ale jen dalším dokladem selhávání státu,“ otevírá na závěr další problém režisér, kameraman a autor série spotů „Postiženi inkluzí“ M. Tichý.



ŠVANCAR, Radmil. Postiženi inkluzí. Učitelské noviny. 14.1.2020, 2, 8-10